Nová upozornění
Aktuálně nemáte žádná nepřečtená upozornění
Přečtená upozornění
Aktuálně nemáte žádná přečtená upozornění
Přihlášení

Obnovení hesla

Zadejte email a my vám pošleme odkaz pro obnovu hesla.


Registrace

S Oldřichem Kadavým o dispečinku

Oldřich Kadavý: Na dispečinku jsme začínali ve třech lidech, dnes jsme největším týmem v ROPIDu

Oldřich Kadavý byl jedním z prvních dispečerů v PIDu a dnešní Koordinační dispečink PIDn dokonce spoluzakládal. Již 10 let úspěšné stojí v jeho čele a spolu se sehraným týmem se každý den stará o to, aby poruchy, dopravní nehody nebo špatné počasí cestujícím co nejméně znepříjemnily dopravu do práce, školy, domů či za zábavou. Co Oldřicha na jeho práci baví, jaký je jeho dosud nesplněný sen a jaký je jeho osobní cyklistický rekord?

V ROPIDu začínal Oldřich stejně, jako řada jiných současných zaměstnanců, ještě při studiu dopravní fakulty na ČVUT. Po škole nastoupil nejprve na pozici grafikonisty, kdy zpracovával jízdní řády regionálních linek a zároveň řešil technické záležitosti, jako například přípravu dat do odbavovacího zařízení. Od počátku tíhnul k práci dispečera, ačkoliv tehdy se tomu ještě říkalo „koordinační služba”. Oddělení koordinačního dispečinku vzniklo až v roce 2012 a Oldřich byl mezi jeho prvními třemi zaměstnanci. O šest let později stanul v čele nově vzniklého odboru dispečerské činnosti, který je dnes s dalšími šestadvaceti kolegy největší v ROPIDu. Kromě dispečerů PID, kteří sídlí v Letňanech, jsou součástí týmu také kolegové z oddělení Bezba dopravy. To se orientuje na přepravu osob se sníženou schopností pohybu a orientace a má základnu pro změnu v Libuši. Část týmu tvoří také dispečeři za organizaci IDSK.

Když má Oldřich vyprávět o letech strávených v ROPIDu, znamená to pro něj zároveň ponořit se do svých archivů a vytáhnout si z nich důležité mezníky, na které by už málem zapomněl. Při té příležitosti zjišťuje, že příští rok oslaví 20 let od chvíle, kdy pro ROPID začal vykonávat první práce. „Mnohé se za ty roky změnilo, PID se rozšířil o nové oblasti, přibyli noví dopravci, fungujeme profesionálněji, ale jedno je tu pořád stejné – je tu dobrý tým, se kterým mě ta práce baví. Někteří jsou na dispečinku také od začátku, kolega Tomáš Posavád je dokonce na ROPIDu ještě o něco déle, než já,” vypráví Oldřich.

Kromě pomoci při řadě svízelných dopravních situací, ať už byly příčinou v těch nejtěžších případech stávka řidičů v roce 2011, vysoké mrazy v roce 2014, povodně nebo sněhová kalamita, má Oldřich zásadní zásluhu i na konkrétním počinu, bez něhož by se už dispečeři PID neobešli. Je jím online systém monitorování provozu vozidel, takzvaný MPV, na jehož vývoji se Oldřich spolupodílel. Prostřednictvím něj mohou dispečeři sledovat všechna vozidla v síti PID, a to včetně přívozů a dnes již i vozidel Dopravního podniku hl. m. Prahy. „Umí kupříkladu vyhodnocovat odchylky od jízdního řádu a sleduje návaznosti mezi spoji. Když má například vlak zpoždění, zašle automaticky informaci řidiči návazného autobusu přímo na displej odbavovacího zařízení, aby na vlak počkal,” vysvětluje Oldřich a dodává, že díky tomu je možné zajistit vyšší spolehlivost garantovaných návazností.

Do práce na kole
S vyšší funkcí se i role Oldřicha na dispečinku proměnila. Jezdí méně do terénu a naopak přibylo papírování, které patří k té méně zábavné práci. Z předešlých let si však ponechal projektování autobusových linek v oblasti Ondřejovska i jednu městskou linku. „Vytvořil jsem si v regionu za ty roky silné vazby. Znám se se starosty, kteří se proměňují, ale vědí, že se mohou se mnou domluvit. Je to práce, která mě baví a tu oblast mám rád,” vypráví. Nové úkoly a výzvy, ale také pevný a fungující tým jsou odpovědí na to, proč za téměř dvacet let nezatoužil ani na chvíli po změně zaměstnání. Přesto je sen, který by si jednou ještě rád splnil. „Lákalo by mě řídit autobus. Dělat si řidičák v mém věku už mi nepřijde rozumné, raději ten čas věnuji rodině. Někdy si říkám, že k tomu ta správná příležitost třeba ještě nastane,” uvažuje.

Při poznámce o věku by se možná leckdo, kdo Oldřicha zná, zasmál. Mezi kolegy je totiž známý jako zdatný cyklista. Pravidelně se s ostatními zapojuje do květnové akce spolku AutoMat Do práce na kole, při níž musí zdolat – pokud se přepravuje na kole z domova do Letňan – dvacetikilometrovou vzdálenost. „Ráno mi to trvá něco přes hodinu, zpátky už si tu jízdu víc užívám a trvá mi to déle,” vysvětluje a dodává, že stále častěji také namísto kola kombinuje veřejnou dopravu s chůzí: „Už jsem zkrátka lenivější, jezdím i ve volném čase, ale už to nejsou takové štreky jako dřív. Za studentských let jsem jel s kamarádem do Chorvatska, za den jsme ujeli s plně naloženými bicykly nejvíc 140 kilometrů, to už bych si netroufl.

A kde se Oldřich vidí za příštích 20 let? „To je těžké předvídat, ale když bude na obou dispečincích pořád tak dobrá parta, tak tu rád zůstanu,” zamýšlí se. Raději se však drží reálných cílů v následujících letech. „Čeká nás například ještě spousta práce na zlepšování funkcí systému MPV i dispečerského systému pro Bezba dopravu. V první řadě budu rád, když se podaří oba systémy zrychlit a zpřesnit a doplnit potřebné funkce, protože potom dispečery bude práce s ním víc bavit,” prozrazuje své nejbližší plány.

Se Zbyňkem Jiráčkem o informačních technologiích

ZBYNĚK JIRÁČEK: DO ROPIDU JSEM ŠEL S CÍLEM ZPŘÍSTUPNIT DATA A POVEDLO SE. DÍKY TOMU TEĎ VYLEPŠUJEME TŘEBA PID LÍTAČKU

Matfyzák, věčný šťoura a v ROPIDu ten přes techniku. Takto se na svém Twitteru charakterizuje Zbyněk Jiráček, vedoucí odboru technického rozvoje a projektů. V rozhovoru se rozpovídal nejen o vývoji PID Lítačky, ale také o tom, co ho na práci nejvíc baví, jaký je šéf nebo co ho dokáže naštvat a o čem se pak rád vypíše na sociálních sítích.

V Ropidu pracuješ zhruba sedm let, ale začal jsi sem docházet ještě při studiích na vysoké škole. Tvůj pozdější nástup na Ropid byl tedy přirozeným vyústěním tvého studia?

Jsem tady jeden z mála, který nemá vystudovanou dopravní fakultu, ale o veřejnou dopravu jsem se zajímal, protože byla tématem mé bakalářky a později i diplomky. Na Ropid jsem chodil žádat o datové podklady a přitom se tu seznámil s některými zaměstnanci, kterým jsem pak měl občas potřebu radit, jak by šly určité věci dělat lépe. Chápu, že pro Ropid byl asi nejjednodušší způsob, jak umlčet kritika, dát mu práci. Paradoxně jsem ale vlastně ještě v době, kdy jsem tu byl na dohodu, neměl pocit, že bych tu měl co dělat na plný úvazek.

Jak se ti potom uvnitř organizace podařilo měnit věci, které jsi před tím kritizoval?

Tématem zmíněných prací bylo plánování tras MHD nad mapami a predikce zpoždění tramvají a autobusů. Chtěl jsem v podstatě vytvořit navigaci pro cestující, která by fungovala na základě skutečných dat, což je mimochodem téma, které rozvíjím dodnes. Tehdy jsem se od Ropidu snažil získat přístup ke strojovým datům z jízdních řádů nebo ze sledování poloh autobusů, ale nedostal jsem je – částečně to technicky nebylo možné, ale ani se nikomu do toho moc nechtělo. Změnit to byla jedna z motivací, proč jsem na Ropid nastoupil. Byl to běh na dlouhou trať, ale nakonec se to podařilo. Dnes jsou taková data běžně přístupná. Ale neříkám, že to je jen můj úspěch, z velké části tomu přispěl fakt, že k tomu byla politická vůle.

Před třemi lety jsi začal vést odbor technického rozvoje a projektů. Jak velký je tvůj tým a jaký bys řekl, že jsi vedoucí?

Kromě mě ještě 11 lidí. A jaký jsem vedoucí? Vážím si práce každého z nich a snažím se jim do toho moc nemluvit, ačkoliv by to někdy možná bylo ku prospěchu věci. Ale praštit do stolu a říct, že tohle se udělá jinak, zkrátka neumím. Vždycky jsem považoval za cennější s lidmi vycházet. A mám-li být upřímný, Ropid není žádná korporace, v soukromém sektoru by většina lidí nejspíš dosáhla na lepší platové ohodnocení, tím spíš je třeba si jich vážit.

Jaké jsou vaše agendy a čemu konkrétně se věnuješ ty?

Jsou to práce jednak provoznějšího charakteru, jako komunikace s dopravci, pomoc s technickým rozvojem, asistence při certifikacích, kontrola dat a komunikace s projektanty, provoz dispečinku z hlediska datového zajištění a podobně. Tyto činnosti fungují více méně bez mé režie. Já se tak můžu věnovat tomu, co mě vždycky bavilo, tedy datovým inovacím. Tady se mi hodí, že mám v týmu lidi, kteří jsou schopni pracovat samostatně a stejně jako já analyticky a můžeme to rozvíjet společně.

Jaké má pražská veřejná doprava z tvého pohledu nedostatky a co bys rád zlepšil?

Vnímám, že má město velký dluh vůči cestujícím, pokud jde o informační systémy. Podařilo se sice získat pro cestující on-line data o provozu, ale stále dost chybí informace v terénu. Určitě by k většímu komfortu přispělo více elektronických panelů na zastávkách, které jsou schopné okamžitě informovat o mimořádných událostech, ačkoliv si myslím, že v době chytrých telefonů už není nutné je mít všude. Moje práce se momentálně víc soustředí do virtuálního prostoru, tedy především do zlepšování funkcí PID Lítačky. Pracujeme na tom, aby byla schopna svého uživatele lépe informovat o dopravních komplikacích na jeho obvyklé trase, a to nejlépe ještě před tím, než vyrazí na cestu. Zároveň pracujeme na tom, aby dokázala okamžitě nabídnout co nejlepší alternativní možnost dopravy. Několik podobných vylepšení už jsme v Lítačce udělali, ale jde to pomalu. Nápadů máme hodně, ale snažíme se to nepřehánět; co je pro jednoho vylepšení, může být pro jiného změna k horšímu.

Prozraď, jaký jsi cestující. Předpokládám, že jsi nejvěrnějším uživatelem PID Lítačky a náročnější cesty vždy plánuješ s její pomocí.

Jsem trochu ojedinělý případ, protože své cesty bych plánovat nepotřeboval, PID Lítačku ale používám vždy. Mám potřebu kontrolovat, jak funguje a jakou variantu cesty mi nabídne. Přicházím tak na mnoho podnětů, které mě mohou inspirovat v jejím rozvoji. Někdy mě dokáže i mile překvapit. Nový vyhledávač počítá trasu nad mapou, tudíž je schopen navrhnout i takovou možnost, kdy je například výhodnější vystoupit o zastávku dřív a dojít na místo potom pěšky.

Pravidelně komunikuješ na sociálních sítích, zvláště pak na Twitteru. Ve svých tweetech dáváš nahlédnout pod pokličku práci dopravního analytika, ale občas dokážeš být i nemilosrdně kritický. Už jsi na svou “prostořekost” někdy doplatil?

No jistě, mnohokrát. Od určité doby už si důsledně promýšlím, co ještě napsat na firemní Twitter a co už raději na osobní. Ale i tam jsem popravdě v minulosti narazil, když jsem upozornil na jednu podezřelou zakázku jedné konkrétní společnosti…

Je nějaké téma, které tě dlouhodobě pálí?

Vadí mi, když se z úplně jednoduchých věcí dělají zbytečné složitosti. Třeba kolem sdílených dat, které jsem zmiňoval na začátku, byla hromada připomínek, aby lidé informace nezneužili, objevovaly se i argumenty o teroristických útocích. Nebo informační panely na zastávkách – existují tu už nějakých 20 let, tedy na tom nic extra drahého, přesto se kupují za obrovské peníze. Tohle zbytečné komplikování mě mrzí, protože následkem toho je, že i v některých zemích na východ od nás mají lepší informační systém, než máme v Praze.