Na cestě do Blatné se strojvedoucím Jiřím Rozboudem: Tady si člověk uvědomí, že je na světě rád

Naposledy aktualizováno: 22. 05. 2024 | Publikováno 20. 05. 2024

Jiří Rozboud patří ke zkušeným strojvedoucím Českých drah. V sezoně nejčastěji usedá za řídící pult výletních motoráků. Jeli jste někdy s Cyklohráčkem? Pak je dost možné, že vás vezl právě Jiří Rozboud, který vždy dbá na to, aby se cestující na palubě jeho vlaku cítili pohodlně. My se s ním svezli do jihočeské Blatné víkendovým vlakem „Cyklobrdy”. A byl to zážitek. Nevěříte?

Do Blatné vyrážíme z hlavního nádraží v Praze v 8 hodin a 19 minut. V aplikaci PID Lítačka máme nastavenou krajskou jízdenku PID za 140 korun pro cestu do Blatné a zpět. S kuponem pro Prahu není nutné už nic připlácet. Z  lokomotivy zvané brejlovec přistavené na nástupišti č. 3 už nám mává vždy dobře naladěný Jiří Rozboud. Máme před sebou krásnou cestu, o tom není pochyb.

Vyrážíme. Krátce na to začne lokomotiva vydávat pískavý zvuk, který značí, že je něco v nepořádku. Dojedeme do smíchovského nádraží a strojvedoucí jde prozkoumat, co bylo příčinou pískání. Netrvá to dlouho a věc je vyřešena. „Posunovač, který mě svěšoval, si nevšiml, že na jedné vzduchové hadičce chybí těsnící gumička. Musel jsem to rozpojit a dát gumičku novou,” vysvětlí. Můžeme pokračovat v cestě. Příští stanice – Beroun.

Jiří Rozboud měl k vlakům blízko od dětství. „Moje maminka dělala v depu ve Vršovicích, chodil jsem za ní a líbilo se mi to. Ale učení mi moc nešlo, tak jsem tam nastoupil do učení na elektromechanika pro dráhu. A jak jsem se vyučil, tak jsem šel hned jezdit. Dva roky na páře. Ale ne jako strojvedoucí, ale jako topič. To byla dřina. Za šichtu jsme spálili třeba 70 metráků uhlí. A to jsem nejezdil žádné dálky. A pak jsem si udělal zkoušky na lokomotivu a začal jezdit jako strojvedoucí,” vzpomíná na své začátky Jiří Rozboud.

Od Zdic už jede vlak jenom po jednokolejce. Jedeme řidším lesem, kolem potoka. Člověka to nutí jen tak zírat do ubíhající krajiny, Jiří Rozboud kývnutím hlavy dává najevo, že se mu to také líbí. Jeho ruka přitom spočívá na tlačítku bdělost, které musí každých sedm vteřin mačkat. Kdyby to neudělal, tlačítko se mu připomene pískotem. V tom se nečekaně zprava vyřítí zajíc a než stačíme cokoliv říct, už je na druhé straně trati. A hop do lesa. Tady srážka nehrozila, bylo to s dostatečnou rezervou. „Jindy to bývá víc natěsno, to si říkám: ‘je tam.’ A pak vidím, že ne, že to stihnul,” vypráví. Ale moc dobře zná i ten pocit, kdy ví, že to zvíře nestihlo.

S jarem začíná Jiřímu Rozboudovi sezona. Kromě Brdského cyklovlaku ho cestující mohou potkat i jako strojvedoucího cyklovlaku „Český ráj” na trati Praha – Jičín – Turnov nebo výletního Cyklohráčku, který jezdí obvykle mezi Prahou a Slaným, ale o prázdninách se vydává i do jiných lákavých míst. „Můžu tam, kde jezdí motoráky. S tramvajemi nejsem kamarád, musím za sebou slyšet, že to vrčí, ne bzučí,” říká. Může si strojvedoucí vybírat, kam pojede? „Asi jak už mám ten věk, tak se mě zeptají. Ale moc to neřeším. Měl jsem rád tratě do Českých Budějovic a do Tanvaldu, ale tam teď jezdí Arriva,” povídá. Jeho výběr nicméně není úplně neomezený, jezdit může jen na tratích, které předtím cvičně projel a podepsal k nim prohlášení, že se s nimi dostatečně seznámil. Trasa Brdského cyklovlaku patří k jeho oblíbeným. „Hlavně od Březnice do Blatné. Když se dívám do té krajiny, uvědomím si, jak jsem na světě rád,” řekne. Zatím se ale řítíme Brdskou zalesněnou krajinou. Je krásný den, lidé vyrazili na výlety a na obsazenosti vlaku je to vidět. Na každé další zastávce přibíráme nové cestující.

Jince – nejlepší výchozí bod do Brd. S mašinou jezdí Jiří Rozboud bez přestávky celý svůj profesní život. „Jeden čas jsem vedle toho jezdil s náklaďákem, vozil jsem železo pro Feronu. Byla to dřina, ale potřeboval jsem peníze. Pak jsem toho musel ze zdravotních důvodů nechat,” vypráví. Na trati potkal svou životní partnerku, která dělala výpravčí a později prodávala jízdenky. U nádraží v Praze pak dlouho i žili a když se před lety odstěhovali za Prahu, vybrali si domek s výhledem opět na koleje.

Jiřímu Rozboudovi je 71 let. Mohl by si užívat zaslouženého důchodu, sedět na své zahradě, mávat projíždějícím vlakům. Ale to nechce. „Jezdit budu, dokud mi to zdraví dovolí. Každé tři roky musím projít zkouškami, splnit testy z předpisů, které se neustále mění, jak jde doba dopředu. A pak zdravotní testy – ale tím nemá smysl se trápit. Sám sobě jsem si strop nedal, nechávám tomu volný průběh. Něco se stane a skončím,” říká smířeně. Pro České dráhy pracuje už jen na poloviční úvazek. Vychází to tak na dvě směny za týden. „Většinou jezdím víkendy, ty nikdo nechce, ale mně nevadí. Odmítám jen noční, těch jsem se najezdil za svůj život až až,” říká. Když má volný čas, od vlaků si dává odpočinek a pomáhá synovi v jeho autodílně.

Do Milína přijíždíme na vteřinu přesně. „Tohle mě dokáže potěšit,” usměje se. Na trati hraje čas důležitou roli, zpoždění jednoho vlaku může rozhodit celý systém na trati. Dálkově to hlídá a koordinuje dispečer, který posílá do mašiny průběžně zprávy. Strojvedoucí se mu musí na přesně daných stanovištích hlásit. Stanicí prosviští protijedoucí Arriva. Pak se ozve píšťalka našeho vlakvedoucího, strojvedoucí pohne pákou a vlak se pomalu dá do pohybu. Nejdůležitější vlastnost strojvedoucího? „Odpovědnost,” odpovídá bez přemýšlení Jiří Rozboud. A po chvíli dodá: „Ale musím jet i tak, aby se cestující cítili pohodlně. Nesmí to cukat, žádné prudké rozjezdy a brzdění. Je příjemné, když to pak cestující dokáže ocenit. Jedete, jak nejlépe umíte a pak na nádraží k vám přijde cestující a řekne: ‘Pane strojvedoucí, vy jste jel nádherně’.”

Mezi Hudčicemi a Bělčicemi dostává od dispečera příkaz zpomalit jízdu z padesátky na třicítku. Technický stav kolejí nedovoluje jet víc. „Nejhorší je, když je problém s lokomotivou, to pak člověk bývá nervózní. Člověk se musí soustředit na jízdu a vedle toho řeší, co je s mašinou, co může udělat. To je pak stres,” povídá. Strojvedoucí by si měl umět pomoci sám v situacích, kdy ho něco neočekávaného potká na trati. „U nových mašin to bývá horší, protože mají moc techniky. Proto mám radši ty staré vlaky,” povídá.

Po celou dobu jízdy náš vlak provází skupina lidí. Zprvu vypadali docela nenápadně. Mají společné poznávací znamení – fotoaparát, kterým míří na „našeho” brejlovce. Míjíme je v místech, kde by je člověk čekal i nečekal. U krajnice kolejí, na nádražích, na silnicích u přejezdů, naklánějí se na mostech nebo se vynoří zčistajasna za zatáčkou, jsou schovaní i mezi smrky v lese. Mají s sebou štafličky nebo stoličky, na které si podle potřeby stoupají. „Kolikrát je potkávám stát i na střeše auta,” podotkne s úsměvem Jiří Rozboud zatímco přibržďuje před zastávkou v Bělčicích. Tady musí zastavit na chlup přesně. Peron je tu tak krátký, že mu zůstane jeden vagon na silnici. Kdo chce vystupovat, musel v Hudčicích přejít do předního vagonu.

A pak dál už míříme svižnou jízdou do cíle. Malebné rybníky kolem nás napovídají, v jakém kraji se nacházíme. Obyvatelé Blatné nás zdraví máváním a strojvedoucí jim odpovídá zahoukáním. Ještě pár zatáček a už se objeví nádražní budova s velkým nápisem Blatná. Přijíždíme do cílové stanice po dvou hodinách a 48 minutách cesty, takže na čas. Vlak zastaví. Jiří Rozboud se přihlásí dispečerovi. Popíše mu jazykem železničáře, co udělá s mašinou v následujících 20 minutách. Z druhé strany se ozve hlas: „Uděláme to přesně tak,” a zopakuje postup navržený strojvedoucím, aby to bylo zcela jasné. Na peronu se zatím shromáždí skupiny cestujících, kteří dojeli až do konečné stanice. Za chvíli je čeká návštěva zdejšího zámku a proslulého anglického parku s volným výběhem krotkých daňků. Nikdo nepřišel za strojvedoucím s pochvalou za krásnou jízdu. Ale zasloužil by si jí. Za zhruba 5,5 hodiny se Jiří Rozboud bude vracet s vlakem zpátky do Prahy.