„Sociální kontakt je pro mě důležitý, mezi pasažéry mám i kamarády“, říká převozník z Podbaby Petr Spurný

Naposledy aktualizováno: 16. 08. 2024 | Publikováno 22. 08. 2024

Nosit proužkované tričko, přespávat v maringotce a pracovat za ranní mlhy i se západem slunce. I taková je práce převozníka. Petr Spurný se jí věnuje 12 let. Nejčastěji ho potkáte na přístavišti v pražské Podbabě, kde jsme ho navštívili. 

K převoznictví se Petr Spurný dostal přes inzerát v době, kdy pociťoval vyhoření ve svém původním povolání projektanta staveb. „Řekl jsem si, že pruhované tričko mám, tak proč to nezkusit,“ povídá. Částečně se ‚zabydlel‘ na podbabském přívozu P2, který dlouhodobě patří v hlavním městě k těm nejvyužívanějším. Jezdí s ním lidé, pro které je přívoz prostředek, jak se dostat do práce či školy, i výletníci, kteří si plavbou chtějí zpříjemnit cestu do zoo či na trojskou cyklostezku.

„Znám se tu s řadou lidí a mám mezi nimi i kamarády. V Praze je několik přívozů, třeba na vedlejším přívozu Sedlec – Zámky je větší pohoda, protože tam jezdí méně lidí, ale z mého pohledu je to někdy na škodu. V Podbabě mám možnost seznámit se se zajímavými lidmi, kteří tu jezdí pravidelně. Občas tu pořádáme i různé akce, na kterých se potkáváme, třeba koncerty, výstavy, talkshow, grilování. Zkrátka tu panuje dobrá atmosféra, a proto mě to tu baví,“ povídá. 

Loď odplouvá z Podbaby v pravidelných intervalech 15 minut, v zastávce v Podhoří nabírá nové pasažéry a hned se vrací na levý břeh, kde má převozník zhruba 10 minut čas do dalšího vyplutí. Petr Spurný zabezpečí loď lanem a míří do své maringotky udělat si kávu. Hlouček stojících lidí přitom posílá na palubu přívozu se vzkazem, ať si mezitím připraví jízdenky. „Je to lidštější, než je tu nechat stát na slunci, a taky mi to ušetří čas při odbavování. Nemám rád, když lidi chodí na molo a není tam loď, protože pak překáží těm, kteří vycházejí z přívozu, a také je to i nebezpečné,“ vysvětluje svůj benevolentní přístup, který, jak dodává, bývá u převozníků v Podbabě většinou standardní. 

Převozníci mají k cestujícím blíž než řidiči jiného dopravního prostředku. V době, kdy jezdila v Podbabě loď s kapacitou 12 osob, tak byl kontakt s cestujícími ještě těsnější. V roce 2016 byla na přívoz P2 nasazena nová loď Baba s kapacitou 40 lidí a od té doby tady řídí převozníci loď z kryté kormidelny. „Samotného mě překvapilo, že jsou pro mě sociální kontakty tak důležité. Ježdění loďkou od břehu ke břehu se může jevit jako stereotypní činnost, ale lidi jsou tu fajn a ti tu práci zpestřují,“ říká Petr Spurný. 

Přívoz jezdí za každého počasí. Zastaví se pouze v případě lokální bouřky, silného větru a zvednutí hladiny řeky, při které je vyhlášen první povodňový stupeň. Zatímco natolik silný vítr, aby omezil provoz přívozu, tu za dvanáct let Petr Spurný ještě nezažil, tak kvůli vyšší hladině řeky se podbabský přívoz zastaví přibližně jednou do roka. Za takové situace převozník zůstává na místě a hlídá loď. „Jestli se tu nudím, když loď nesmí vyjet? Ale vůbec ne. Čtu si, koukám na televizi, projektuju a vedle toho sleduju počasí a stav vody. Pro mě jsou to prázdniny,“ směje se. 

Jako kyselý ksicht jen vypadám 

Každodenní kratochvíle převozníka přibližuje Petr Spurný v periodiku Podbabská kachna, které založil s kolegou Karlem před 10 lety. „Prvotním impulsem k jeho vzniku byly opakující se dotazy typu ‚Jedete na druhou stranu?‘, ‚Je to přívoz?‘, ‚Jak je to tu hluboké/široké‘ apod., kterých už jsme měli plné zuby,“ říká bez skrupulí. V prvním čísle Podbabské kachny se převozníci vypořádali s těmito někdy nesmyslnými dotazy cestujících a postupně navázali dalšími čísly, v nichž vtipně glosují život na podbabském přívozu a občas se otřou i o společenské dění.

Podbabská kachna se zpočátku ustálila na čtyřech výtiscích do roka. „V poslední době se frekvence vydávání spíše prodlužuje. Za těch 10 let už jsme vystříleli munici nápadů, o čem ještě psát,“ přiznává Petr Spurný. Svým čtenářům již přiblížili převozníci ohledně své práce terminologii a typologii všeho možného, včetně typologie sebe samých. A jak je na tom v tomto ohledu náš zpovídaný převozník? „Já jsem typem ‚kyselého ksichta‘. Občas se mě lidé ptají, jestli jsem naštvaný nebo smutný, ale ani jedno z toho není správně, mně ten ksicht prostě takhle narostl,“ krčí rameny ve své maringotce, kam každou chvíli někdo nakoukne, aby se převozníka dotázal, za jak dlouho se pojede.

Podbabský přívoz je provozován celoročně, a tak mě zajímá, jak Petr Spurný snáší zimu na Vltavě. „Zima na Vltavě není zase tak zásadní problém. Jediný čas, kdy je to nepříjemné je v čase mezi 5:25 a 8:05, kdy loď musí čekat v přístavišti Podhoří a převozník tento čas tráví v kormidelně, kde topení od motoru temperuje na teplotu, aby tam alespoň nemrzlo. Ale dvě a půl hodiny se to dá vydržet. Zbytek služby mezi jízdami trávíme v maringotce, kde máme elektrický radiátor a v případě větších mrazů je možné si topit i v kamínkách dřevěnými briketami, které nám dodává naše firma. Zmrzlým kaštanům (neboli pasažérům) pokládáme na lavičky deky a občas jim i uvaříme grog z nevysychajících zásob, které nám sami nosí. Když přijde chumelenice, zametáme mola a prostory kolem nástupů na lávky, ale v posledních letech to rozhodně není doba ledová, že pane Humle.“ vypráví vesele převozník. 

Převoznictví má ale i své stinné stránky a Petr Spurný má občas také důvod ke stížnostem. Ranní směna začíná převozníkovi v 5:25, ve 13 hodin přebírá „kormidlo“ kolega z odpolední směny, který na lodi zůstává do 22 hodin. Jezdí se pravidelně v 15minutových intervalech. „Když je hodně lidí, obědvám na třikrát a na záchod si občas není kdy dojít. Spoustu času mi zabere kontrola kupónů a prodej papírových jízdenek, tedy práce, kterou by za mě zvládl prodejní automat s integrovaným označovačem, pokud by tu byl,“ vysvětluje a já poprvé zaznamenám v jeho výrazu onu kyselost, o níž mluvil před chvílí. „Přepravní kontrola je práce revizorů, kteří sem občas také zavítají. A proč kontrolovat dvakrát denně pravidelné cestující, o nichž vím, že mají roční Lítačku?“ ptá se po smyslu svých povinností, kterou mu ukládají přepravní podmínky. 

Ani tyto strasti však nejsou pro Petra Spurného důvodem k tomu, aby své pruhované tričko nadobro svlékl. „Zaječí úmysly nemám, pořád mě to baví,“ říká, když se loučíme. A pak ještě dodává: „I když už to není jako v době, kdy jsem tu na dušičky jezdil převléknutý za smrťáka a 5. prosince za čerta a rozdával grog. Na takové blbiny už jsem trochu líný.“