„Elektrifikovat městskou veřejnou dopravu mi dává obrovský smysl,” říká Daniel Adamka

Naposledy aktualizováno: 10. 02. 2024 | Publikováno 06. 02. 2024

Daniel Adamka měl k dopravě blízko od dětství. „Už od mala jsem věděl, že se chci pohybovat kolem autobusů, vlaků nebo tramvají,” říká Daniel Adamka, ředitel Arrivy. Nejprve vystudoval obor výpravčí a při vysoké škole si i práci výpravčího zkusil. Rok a půl strávil také v ROPIDu na civilní službě. Jak na to vzpomíná? A jak se Arriva připravuje na konec roku, kdy převezme nově vysoutěžené linky ve Středočeském kraji?

Daniel Adamka si civilní službu odpracoval v ROPIDu mezi lety 2002 až 2003. „Měl jsem na starosti přípravu smluv s obcemi – jejich kompletaci a pozvání zástupců obcí k podpisu. Když nemohli přijet, vydal jsem se se smlouvou za nimi. Díky tomu jsem měl možnost projet velkou část Středočeského kraje a poznat mnoho zajímavých lidí, třeba i Martina Kupku, v té době tiskového mluvčího Středočeského kraje,” vzpomíná generální ředitel české Arrivy. Do jeho civilky zasáhly hned v úvodu ničivé povodně v roce 2002. Mohl tak zblízka sledovat, jak vypadá krizový management v praxi. „Ta schopnost rychle reagovat na neočekávanou situaci byla tehdy obdivuhodná. S takovou flexibilitou jsem se v zahraničí nikde nesetkal,” říká. Sám při záplavách pomáhal v terénu, například na nádraží v Kyjích, odkud vyjížděla mimořádná autobusová linka přes Rajskou zahradu na Černý Most.

Po splnění náhrady za vojenskou službu odešel Daniel Adamka do zahraničí, kde pracoval například pro nadnárodní firmy Keolis nebo TransPennine. „V zahraničí jsem někdy postrádal českou přímočarost. Když jsem pracoval pro Keolis, pamatuji si, jak mě pozvali jako experta do Itálie, abych jim pomohl vyřešit složitý rébus. Dlouho jsem nechápal, co po mě chtějí. Nedokázali vysvětlit, že potřebují s omezeným počtem jednotek splnit požadavky objednatele a tím pádem uspět ve výběrovém řízení. Strávili jsme tak mnoho času vysvětlováním a ujasňováním zadání, abych pak během půl dne tento úkol vyřešil,” vzpomíná. Generálním ředitelem společnosti Arriva pro Českou republiku se stal v roce 2014.

Co nového v roce 2024

Arriva je v současnosti v systému Pražské integrované dopravy druhým největším dopravcem, hned po pražském dopravním podniku. Na konci roku 2024 převezmou dopravci napříč krajem linky, které vysoutěžili v tendru na nové provozovatele příměstských a regionálních autobusových linek. Arriva uspěla ve 14 oblastech Středočeského kraje. Ztratila ale například Mnichovohradišťsko, kde místo ní bude jezdit OAD Kolín, přibyly ale nové oblasti.

„Máme radost, že jsme obhájili většinu našich tradičních oblastí, kde Arriva jezdí jako nástupnická společnost po bývalých provozech ČSAD. Sice jsme některá místa ztratili, ale zase jiná jsme získali. Je to život. Doprava ve středních Čechách bude díky soutěži pro cestující zase o něco atraktivnější a i my k ní přispějeme novými autobusy nebo autobusy, které budou komfortnější a v jednotném stylu PID,“ doplňuje Daniel Adamka.

Všichni dopravci musí splnit před převzetím nových linek kritéria Standardů kvality PID zaručující například závazný podíl nízkopodlažnosti, celovozovou klimatizaci či jednotný vzhled a výbavu vozidel. „Objednali jsme na 160 nových autobusů a dalších 150 stávajících vozidel upravíme, aby odpovídaly požadavkům systému PID. Dovybavíme je odpovídajícími informačními systémy, čalouněnými sedačkami s vysokými opěradly nebo klimatizací tam, kde chybí. Čeká nás ještě hodně práce, proto na přípravě už od loňska intenzivně pracujeme,” vysvětluje.

Už teď je jisté, že pokud jde o nové autobusy, vydá se Arriva zčásti ekologickou cestou a doplní svůj vozový park o několik desítek nových elektrobusů. Za pozornost stojí 16 nových elektrobusů SOR pro MHD Kladno. Půjde o osm standardních a osm kloubových elektrobusů, které budou zároveň vůbec prvními kloubovými elektrobusy v Česku. „Elektrifikovat městskou veřejnou dopravu tak, aby neprodukovala v místě provozu žádné emise, mi dává obrovský smysl. U dálkové dopravy je ale elektrický pohon diskutabilní a řešení obtížnější. Možná bychom měli hledat jiná řešení, protože na dálnici má dieselový motor nejlepší efektivitu. Na druhou stranu je na delší vzdálenosti tím nejlepším prostředkem vlak. Takže pokud má být cílem podpora ekologie, měla by se podporovat výstavba nových tratí,” míní šéf tuzemské skupiny Arriva.

Více než to, co bude jednou na silnicích jezdit, trápí dnes Daniela Adamku otázka, kdo bude autobusy řídit. Všichni dopravci se totiž dlouhodobě potýkají s nedostatkem řidičů a ani Arriva není výjimkou. Společnost se proto s dalšími dopravci snaží o změnu českých zákonů, aby mohli autobus řídit lidé mladší 21 let. „Máme studie z Holandska, které potvrzují, že to není riziko a ohrožení bezpečnosti, protože zájemci jsou pečlivě vybíráni. Pro nás jako pro dopravce je důležité, abychom mohli čerstvým absolventům nabídnout zaměstnání ihned po škole, aby neutekli do jiného oboru. Pokud dnes nemohou nastoupit k dopravcům řídit autobus, najdou si prostě jinou práci a do veřejné dopravy se už většinou nevrátí,” míní. I tak se podle něj ale Arriva bez pomoci zahraničních pracovníků do budoucna neobejde.

V autobusové dopravě je Arriva největším soukromým dopravcem ovládající čtvrtinu trhu. Působí ve všech krajích České republiky. „Každý objednatel má své požadavky a my jako dopravce se tomu musíme přizpůsobit. V konečném důsledku je to ale vždy každý jednotlivý cestující, který je naším zákazníkem, naší cílovou skupinou a ten by měl být vždy spokojený, a to pokud možno za co nejrozumnější peníze,” říká Daniel Adamka s tím, že často jde i o to, jak najít v zajištění dopravní obslužnosti kompromis. „Musíme najít průsečík mezi požadavky většiny i menšiny a zajistit odpovídají spojení a musíme dopravit naše cestující do cíle jejich cesty včas a s odpovídajícím komfortem,” dodává.

Čas od času vymění generální ředitel české Arrivy manažerské sako za uniformu strojvedoucího a vyráží na trať mezi své zaměstnance a cestující. Vedení vlaků je pro něj zajímavá změna oproti manažerským problémům i možnost odpočinku. „Směny si neplánuji. Dvakrát až třikrát do měsíce se stane, že je někdo nemocný nebo potřebuje dovolenou a pokud mám volno, rád zaskočím,” říká. A co má kromě krásných výhledů do kraje na práci strojvedoucího nejraději? „Skončím směnu a mám čistou hlavu. Domů si žádný problém neodnáším. To se mi na ředitelské židli nestane,” usmívá se.